Dovolená je tady, aneb správný doklad v kapse je základ

Abych všechno stihla, žiji v běhu. A pak dělám chyby. Jako když jsem v trysku balila pasy na dovolenou. Chyba, která nám pořádně zkomplikovala návrat z dovolené.

Athénské letiště před 3 roky, uprchlická krize v Evropě vrcholí.

Vracíme se s rodinkou z dovolené z nádherné řecké Atiky.

S manželem a 10 -ti letými dvojčaty spokojeně ťapeme k odbavovací přepážce. Nejstarší syn už s námi nejezdí, zůstal doma.

 Jsme opálení a odpočatí.

Ve frontě na odbavení zavazadel se vesele dáváme do řeči s dalšími Čechy vracející se domů.

Přistupuji k přepážce, manžel si s kluky za mými zády kope s míčem.

S úsměvem podávám slečně za přepážkou naše pasy a letenky. Slečna se nesměje a rychle kontroluje pasy.

„Čtvrtou letenku máte na jméno Jakub. A tady ten pas je na jméno Dominik.“

Pořád se ještě usmívám a neuvědomuji si závažnost situace: „Jé, to není možné… a jo…tak to jsem se spletla, když jsem doma brala pasy. Dominik je jejich starší bratr.“ Je sice starší, ale fotil se na pas v době, kdy mu bylo tolik co klukům. Když jsem v rychlosti balila, nevzala jsem si brýle a orientovala se podle fotek, které jsem pravda bez brýlí měla maličko rozmlžené.

Pořád si ještě myslím, že jí to vysvětlím, obě se zasmějeme a letí se dál.

„Nemůže bez platného dokladu letět. Musíte dojít na vaší ambasádu a přinést doklad o jeho totožnosti.“

Začnu jí jako malému dítěti vysvětlovat, že to by nešlo. To by nám uletělo letadlo, které letí za hodinu a půl.

A pokračuji: „Tak vidíte, že jsou to jednovaječná dvojčata. Kde bych tady v Řecku sehnala jeho kopii?” a otočím se na kluky.

Už zpozorní i manžel.

Slečna za přepážkou je nekompromisní. Mávne po mě rukou, jako když odhání mouchu a pokyne cestujícím z fronty za námi.

První se vzpamatuje muž: „Najdi delegátku.“

Rozběhnu se přes dlouhou halu. V tu chvíli mi připadá, že je to několik kilometrů a až na jejím konci jí najdu: „Terezo, my asi neodletíme!“

Z jejího výrazu je patrné, že nejdřív ani ona nechápe co se děje.

Když jí to dojde, letíme obě halou zpět k přepážce.

Slečna si trvá na svém. Tereza žádá, aby zavolala svého šéfa. Jasně! – to je řešení. Že mě to nenapadlo hned?! Vidím světlo na konci tunelu.

Po chvíli přichází šéf. Slečny přísnost byl jen slabý odvárek té jeho. Světlo v tunelu začíná pohasínat.

Skloní se nad počítačem, vztekle zabuší do klávesnice a štěkne: „NO.“ V tunelu se udělá tma.

V tu chvíli skončí moje nervy v kýblu. Začnu brečet. Slzy se mi koulí po tvářích. I kluci jsou vystrašení. Kubovi, kterého se to nejvíc týká, se také na tváři zaleskne slza.

V tuto chvíli, kdyby to byl film, by začala hrát dojemná hudba. Jediné divákovo oko by nezůstalo suché.

Tereza klidným a laskavým hlasem to zkusí znovu: „Vidíte, že je to rodina, která se vrací domů z dovolené. Nejsou to žádní uprchlíci.“

Šéf si nás všechny přísně přeměří a zamumlá si něco řecky. Skloní se, naťuká něco do počítače a řekne: „OK, můžete letět.“ Rychle se otočí a jde si do kanceláře také pobrečet. Jak dnes v práci kvůli „ubrečený ženský“ vyměkl…

„Ještě vás čeká pasová kontrola a kontrola při vstupu do letadla,“ varuje nás Tereza, abychom se neradovali předčasně.

Obě kontroly absolvujeme s půlkami přiraženými k sobě. Naštěstí je Dominikův pas platný a s letenkami ho nikdo neporovnává.

Vbíháme do letadla. Zhroutím se do sedačky. Srdce mi buší. Ruce se klepou.

Zabořím prsty do sedačky a jsem rozhodnutá se nepustit. Kdyby mě chtěli dostat z letadla, museli by mě vyrvat i se sedačkou.

Pouštím se, až když je letadlo ve vzduchu. Letíme domů.

Vracíme se s rodinkou z dovolené z nádherné řecké Atiky.