Před osudem sígra neutečeš, ale můžeš mu ujet na kole…

Pro paní učitelky (případně i pana učitele, pokud se nějaký najde): čtení tohoto blogu jen na vlastní nebezpečí! Pokud toto nebezpečí podstoupíte, raději bez diskuse. :-)

Jirka se narodil na konci té druhé války. Sudičky rozparáděné z věštění pro předchozí klientelu, na kterou čekaly dvě světové války a epidemie španělské chřipky, se s jeho věštbou nijak nemazlily - babizny.

První to vzala stručně a jasně: „Budeš dyslektik a dysgrafik, lepší známku než dvojku z chování nedostaneš.“

Druhá: „V roce na sebe strhneš ubrus a opaříš se vařící polévkou. V sedmi letech upadneš na záda na kolej a přijdeš o ledvinu. Tyto úrazy i další přežiješ, ale nevyrosteš víc než 173 cm. Prcku,“ ulevila si baba.

Třetí (ta hodná, jak už to bývá) se věštbu pokusila zmírnit: „Svojí přebytečnou energii v pubertě vrhneš na sport a budeš často vítězit. Budeš lev salónů,“ odmlčela se, „ a pak poznáš učitelku, tu si vezmeš a budeš s ní až do smrti,“ neodpustila si malou jízlivost.

Pak zmizely a Jirka rostl a přibíral na váze netuše, co ho čeká.  Osud nepřelstíš, co se má stát, se stane.

*****

První problémy s chováním se projevily už v mateřské školce, do které ho maminka dovedla, aby si od malého zlobílka aspoň na chvíli odpočinula, protože jí často bylo špatně a necítila se dobře. Jirka si nejprve ve školce pěkně hrál s ostatními dětmi. Když byl čas jít ven na zahradu, usoudil, že vrtat se v písečku není taková zábava jako lítat s kluky po ulicích. Čtyřletý Jirka si počkal, až se paní učitelka bude věnovat Jendovi, aby mu utřela nudli u nosu a proklouzl uvolněnou plaňkou v plotě. Venku si poběhal s kluky, kteří nemuseli do mateřského ústavu chodit, a pak se vydal domů.

Maminka právě šila na šicím stroji novou záclonu, když se otevřeli dveře. Mezi nimi stál malý Jirka a hlásil: „Mami, já mám hlad.“ Nejdřív nevěřila svým očím. Přece ho ráno odvedla do školky… Když se vzpamatovala a ujistila se, že je Jiříček v pořádku, namydlila mu zadek, co se do něj vešlo. Dotáhla ho zpátky do školky zrovna ve chvíli, kdy nepozornou učitelku kolegyně křísily z mrákot, do kterých jí dostal strach o ztracené dítě. Po tomto incidentu se Jirka stal nejstřeženějším chovancem tohoto ústavu.

První pololetí první třídy ukončil s jedničkou z chování. První a poslední jedničkou z chování v jeho životě. Problém nebyl v tom, že by byl Jirka schválně zlý a neposlušný kluk, problémem začala být jeho dyslexie. Oproti ostatním dětem četl pomaleji a dělal často chyby. V matematice a ostatních předmětech, které dyslexie neměla tak pevně v drápech, měl naopak dobré výsledky. Jirka nechápal, proč ostatní tak hezky čtou a proč on ne. Ať se snažil sebe víc, písmenka se mu pořád pletla.

Děti se mu občas za to pošklebovaly a soudružka učitelka, která o této vadě nic nevěděla, byla nejdříve nevrlá, později i vzteklá. Záleželo, jakou náladu ten den měla. Jednou když měla špatnou náladu, udělala z Jirky exemplární příklad, jak to dopadne s žáčkem, který se nebude ve škole pořádně snažit. To byla chvíle, kdy se v něm něco zlomilo. Něco, co umožnilo, aby se osud naplnil. Zlobení a lumpárničky začaly být jeho denním chlebem.

Už v první třídě si vysloužil od soudruha ředitele za křičení a pobíhání po chodbě „být po škole“. Náš známý útěkář s tréninkem už z mateřské školky, se tím nenechal zaskočit. Počkal, až soudruh ředitel odejde na záchod, a protože okno bylo otevřené a v přízemí, Jirka utekl. A první dvojka z chování byla na světě.

Pochopil, že boj s nepřítelem, který má nad ním moc, nesmí probíhat otevřeně, ale skrytě. Často dělal učitelům různé naschvály.  Třeba v podobě loužičky inkoustu na židli za katedrou. S dětmi se pak váleli smíchy, když po škole vzpomínali na špinavé učitelské zadnice plující mezi lavicemi. Holky ho obdivovaly, kluci ho ctili jako vůdce party. Nikdy nikdo nebyl potrestán, protože se nepřišlo na to, kdo to provedl. Žádný žalobníček Jirku neprásknul. Asi v důsledku boje proti společnému nepříteli.

Jirka neuměl číst jako jeho spolužáci, ale uměl věci, které oni nedovedli. Třeba pískat s dírkou mezi rty tak maličkatou, že to vypadalo, že jeho rty jsou zavřené. Jednou si to zkusil při češtině. Učila jí soudružka učitelka, která Jirku prakticky nesnášela, vzhledem k jeho neschopnosti napsat diktát lépe než na čtyřku, což brala jako útok na své pedagogické dovednosti. Soudružka učitelka ani spolužáci nevěděli, odkud se to pískání bere. Soudružku to hodně vypružilo, běhala po třídě sem a tam a snažila se přijít na to, kdo to píská. Křičela, že viník bude přísně potrestán. Jirka občas písknul a přitom měl ve tváří výraz: „Co to je? Proboha, kdo to dělá?“. Pohrál si s učitelčinými nervy, aniž by přišla na to, kdo to byl. Nevěděli to ani spolužáci, jen kamarád Vítek, s kterým se málem počůrali smíchy, když se mu Jirka se svým uměním svěřil cestou ze školy.

Přesto se Jirka jako každé dítě snažil být i hodný. Jako třeba když měl službu na mazání tabule. O přestávce se chopil houby a pravidelnými tahy jí pečlivě mazal. Soustředil se, když v tom…. se spolužáci začali honit po třídě. Jeden z nich prosvištěl kolem a koule z papíru přistála Jirkovi mezi lopatkami. Tak to ne. Jirka si pořádně namočil houbu a chystal se na odvetu. Nacucanou houbu namířil, spolužák zrovna běžel kolem dveří, a hodil. V tu chvíli otevřel dveře soudruh ředitel přilákaný řevem vycházejícím ze třídy. Přesně mířenou ranou mu nacucaná houba přistála na prsou. Jeho barvu obleku, kravaty a košile Jirka nezapomene do konce života. Nic jiného než trojka z mravů nemohla následovat.

Výprasky už nedostával Jirka za špatné známky z chování od maminky, ale pro změnu od tatínka. Maminka postupně slábla, stále více churavěla, hodně času trávila po nemocnicích.  Až se jednou z té nemocnice domů nevrátila. Jirka zůstal s tatínkem sám.

Vjel do něj hrozný vztek. Taková nespravedlnost. Svou nešťastnou dušičku dokázal utišit, jen když skočil na kolo a šlapal a šlapal. Pak s větrem v zádech občas dokázal zapomenout na tu bolest, kterou cítil.

Tatínek si jeho nového zájmu naštěstí všiml a zavedl Jirku do cyklistického oddílu. Pravidelný trénink, Jirkova soutěživost a touha dokázat, že je stejně dobrý jako jeho soupeři a později lepší, přinesly ovoce. Jirka začal ochutnávat jedno sladké vítězství za druhým. Energie, kterou roztáčel šlapky, začala vše kolem něj měnit. Na nespravedlnosti ze školy postupně zapomněl. V jeho životě bylo najednou jedno, kde se píše jaké „i“. Tím se stalo, že Jirka na kole ujel tomu dyslektikovi, exemplárnímu příkladu neschopnosti, sígrovi se špatnými známkami z chování. Věštba (přesněji kletba) první sudičky byla zlomena.

*****

Jirka dospěl do hezkého sportem pěkně stavěného muže. Sice nebyl žádný čahoun, ale síla vítězství k němu táhla děvčata magnetickou silou. Na každém plese nebo čaji byl středem jejich zájmu. Na každém prstě měl několik adeptek, které o něj stály.

Věštba zatočila znovu s kolem osudu. Potkal jí na plese. Budoucí soudružku učitelku Drahušku. Toho času studentku pedagogické školy. V ten moment pro něj všechny ostatní přestaly existovat. Každou volnou chvilku mezi tréninky trávil s ní. Každé odloučení způsobené odjezdem na závody neměl rád. Po každé jí posílal pohledy. S láskou psané. Těšil se, až přijede ze závodů a znovu jí uvidí. Jednou našel za sklem sekretáře zastrčený pohled, který hned poznal. Poslal jí ho z posledních závodů. Neví, proč pohled vytáhl a otočil ho. Těch několik řádků bylo surově narušeno červenou propiskou, která nemilosrdně označila všechny pravopisné chyby. Jen známka na konci chyběla. Pedagožka se nezapřela a neovládla…

Drahušku si vzal za ženu, ale už jí nikdy žádný pohled ani dopis nenapsal.

Pak postavil dům, zasadil několik stromů, zplodil dceru a syna.

Soužitím s Drahuškou občas musí splácet své lumpárny, které učitelům vyváděl. Toto povolání málokdo v soukromí popře. Jirka nebyl a není žádný anděl. Jeho vnuci mu po vyprávění jeho příhod z dětství a pod vlivem pohádek prorokovali: „Dědo, ty skončíš v pekle.“ Jeho nálady a vztekání by nikdo jiný, než zkušená pedagožka Drahuška, nezvládal s takovým klidem. Její pečovatelství, které věnovala nejen svým dětem, ale i jemu, mu částečně nahrazovalo matku, kterou tak brzy ztratil. Takže nakonec i to, co vypadalo jako sudiččina jízlivost, se obrátilo v dobré.

Co bude dál, už záleží jen na něm, Drahušce, jejich dětech a vnoučatech. Každý má svůj osud ve svých rukách, když se dostane na rozcestí, kde si může vybrat, jakou cestou se vydá dál. A pak za své rozhodnutí sám zaplatí nebo je odměněn.

Tati, to abys neřekl, že o tobě nic nenapíšu. Mám tě ráda. :-)

Mami, jak to, že to čteš?